Leden 2008

Parodie :)

28. ledna 2008 v 17:49 | Bára |  videa
tak toto je parodie na Umbrellu od Rihanny :) přezpívali to týpci, co si říkají Vanilla Sky.. mně se tohle video dost líbí ;) a i ta úprava písničky :)




tááák... tady prostě mazané videjko :D na to si potrpím :D u toho se vždycky řežu, a když tuhle písničku slyším, automaticky se mi to vybaví :) prostě to miluju a vždycky mi to zvedne náladu :D jinak, Mika - Lollipop a videjko na to udělali...no nějací šílení Amíci s kožešinou, sluchátkama a přiteplenýma kalhotkama :D fakt dobří blázni :D


Balada

27. ledna 2008 v 17:04 | Bára |  me
Balada
Francois Villon

Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak pelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.


Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dím "dobrý večer" , jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání;
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí-
srdečně přijat, každým odmítán.


K věcem, jež neznám, horoucně se vinu;
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářům lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.


Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

osvoboďte se od toho ubohého pocitu nechápavosti a zkuste povolit fantazii, kterou snad máte tak truchlivě přikovanou k nevědomosti.... :(

kdo nezná-nepochopí

snad je to tak správně....

ty, jenž tento "žvást" znáš, tobě vzkazuji: mám tě ráda!

Linkin park - Shadow of the day

26. ledna 2008 v 11:43 | Bára |  translations and lyrics
Shadow of the day
I close both locks below the window.
I close both blinds and turn away.
Sometimes solutions aren't so simple.
Sometimes goodbye's the only way.
And the sun will set for you,
The sun will set for you.
And the shadow of the day,
Will embrace the world in grey,
And the sun will set for you.

Pink cards and flowers on your window,
Your friends all plead for you to stay.
Sometimes beginnings aren't so simple.
Sometimes goodbye's the only way.

And the sun will set for you,
The sun will set for you.
And the shadow of the day,
Will embrace the world in grey,
And the sun will set for you.

And the shadow of the day,
Will embrace the world in grey,
And the sun will set for you.

And the shadow of the day,
Will embrace the world in grey,
And the sun will set for you.
Stín dne

Zavřu oba zámky pod oknem,
zatáhnu obě rolety a odejdu pryč.
Někdy nejsou rozhodnutí tak snadná,
někdy je rozloučení jediné řešení.

A slunce zapadne kvůli tobě,
slunce zapadne kvůli tobě
a stín dne
zahalí svět do šera
a slunce zapadne kvůli tobě.

Růžové pohlednice a kytky na tvém okně,
Všichni tvoji přátele tě prosí abys zůstal.
Někdy nejsou začátky tak snadné,
Někdy je rozloučení jediné řešení.

A slunce zapadne kvůli tobě,
slunce zapadne kvůli tobě
a stín dne
zahalí svět do šera
a slunce zapadne kvůli tobě.

A stín dne
zahalí svět do šera
a slunce zajde kvůli tobě.

Všední den

23. ledna 2008 v 23:02 | Bára |  jaroslav Seifert
Všední den

Brambory jsou již na padrť!
Ta kamna! Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.
Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.
Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.
A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.
Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.
Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Večerní píseň

23. ledna 2008 v 23:00 | Bára |  jaroslav Seifert
Večerní píseň

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.
Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.
Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.
Dnes už tak šťastně neusínám.

Večer na pavlači

23. ledna 2008 v 22:59 | Bára |  jaroslav Seifert
Večer na pavlači

Když vyšel měsíc nad náš dům,
který se chystal spáti,
posvítil k nám, pak k sousedům,
zdi měly nové šaty.
Nebyly už tak strnulé
a v okně svazek cibule
zatřpytil se, byl zlatý.
A za dvě za tři chviličky
pod zpuchřelými madly
i škopík, trochu od svíčky,
a na něm mokré hadry,
jako by naše nebyly
a špinavou zem nemyly,
zářily u zábradlí.
Šel jsem se dívat na pavlač.
Vtom někde v suterénu
ozval se křik a poté pláč.
- Pojď, zavři, bije ženu!
A maminka je v rozpacích.
Měsíc se schoval v oblacích
a tma přikryla scénu.
Dole to bylo nepěkné
a měli v bytě šváby.
Kdopak ti, noci, navlékne
tvé hvězdy na hedvábí?
Slýchal jsem: Chodí za jinou,
prý brunetku má s ofinou.
Tajemné okno vábí.

Tatínkova dýmka

23. ledna 2008 v 22:59 | Bára |  jaroslav Seifert
Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.
Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.
Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.
A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.
A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.
Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Prstýnek po mamince

23. ledna 2008 v 22:57 | Bára |  jaroslav Seifert
Prstýnek po mamince

Když prstýnek mám na dlani,
hovořím k němu v ústraní.
Na stole svíčka hoří.
Pověz mi, perlo samotná,
ve kterém jsi byla moři.
Však ve věnečku zhaslých rout
těžko si může vzpomenout,
a proč by vyprávěla.
Prstýnku, kdo tě daroval
na ruku, jež se chvěla?
A byl možná den májový
či pršelo - však kdo to ví,
a tatínka stál jmění.
A šli; tu ruku s prstýnkem
měl asi na rameni.

Cukrářský krám

23. ledna 2008 v 22:56 | Bára |  jaroslav Seifert
Cukrářský krám

Vznešený nebyl; zůstal snem
tak jako mnohý jiný.
A postávaje před krámem,
polykal jsem jen sliny.
A říkal jsem si, co bych chtěl.
Tu mísu indiánek.
Když někdo dveře otevřel,
cítil jsem sladký vánek.
Když přinesli tam před chvílí
tác pěnového bezé,
oči se smutně sklonily
k té nadýchané něze.
Pišingr, mokka, malakov,
griliážové řezy!
Těchto pár cizích jmen a slov,
které mi v paměti vězí,
tehdy jsem slýchal jedině,
a přes rameno třeba,
když jsem stál skromně u skříně,
v kapse s krajíčkem chleba.

Mlýnek na kávu

23. ledna 2008 v 22:55 | Bára |  jaroslav Seifert
Mlýnek na kávu

Z tepla se nikdy nechtělo -
a už první tramvaje zvoní.
Deku jsem stáhl na čelo,
choule se sladce do ní.
Nejdříve vstával pohrabáč,
pak lopatka, pak uhlí na ní.
Někdy přiletěl na pavlač
kos ještě před snídaní.
Hrníček s mlékem na plotně
- byl sešlý už a neměl ceny -
na ucho dal si překotně
čepici z bílé pěny.
Pak procitlo i zrcadlo,
je staré též, zaspalo dobu.
A na zdi šňůra na prádlo
zatáhla něžně skobu

Pavučina

23. ledna 2008 v 22:54 | Bára |  jaroslav Seifert
Pavučina

Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
-Maminko, zab ho, bojím se ho!
-Proč? Nosí peníze.
A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.
Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby - vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

Maminčino zrcátko

23. ledna 2008 v 22:53 | Bára |  jaroslav Seifert
Maminčino zrcátko

Zrcátko v zlatém oválu
ztrácelo stříbro pomalu,
až bylo nakonec slepé.
Půl života snad bez mála
maminka se v něm česala.
Kdys ukazovalo lépe.
U okna visí na skobě,
dívá se po mně, po tobě,
proč by se neusmívalo?
Maminka byla veselá
a žádné vrásky neměla,
a když, tak určitě málo.
A zpívává si nad mlýnkem
valčíky, které s tatínkem
tančila šťastná snad trochu.
Když vzpomíná si na mládí,
letmo jen okem zavadí
o jeho třpytivou plochu.
Odvíjejíc pak s hřebene
truchlivou kořist plamene,
v chomáček vlasy stočí.
Když pak jej hodí do dvířek,
vidím na skráních vějířek
a drobné vrásky kol očí.

Dědečkův pohřeb

23. ledna 2008 v 22:51 | Bára |  jaroslav Seifert
Dědečkův pohřeb
Byl květen, kvetly kopretiny.
Hudebníci, na čele pot,
vylili občas z trubek sliny
a obraceli stránky not.
Prohlížel jsem si andělíčky
přišroubované na voze;
drželi v jedné ruce svíčky,
druhou mířili k obloze.
Cesta stoupala na Podhájí
a babička šla o holi.
Už vím, když někdy pěkně hrají,
proč bolest tolik nebolí.
V přestávce mezi písničkami
slyšel jsem v hájku kukačku
a její hlas šel věrně s námi
pod nebem téměř bez mráčku.
A střevlík běžel po melise;
a dokonce i ještěrku
zahlédl jsem vyhřívati se
u kraje strže na štěrku.
Trs konvalinek rostl v přítmí
pod břízou v trávě. Šel jsem dál.
Vždyť těžko bylo odskočit mi,
abych si jich pár natrhal.
A pod lipami mocných ramen
těšil jsem se vždy na rozhled.
Dědečku, sbohem, sbohem! Amen.
Ať na tvou hlínu prší med.
Co jsme se spolu nadívali
zpod korun těchto slavných lip!
Mělnickou věž je vidět v dáli
a blízko, blizoučko je Říp.
Však jsme tu byli před nedávnem,
dnes vím už, proč v tom předjaří.
Stáls v kabátku, již starodávném,
a měl jsi slzy na tváři.

Maminčina kytice

23. ledna 2008 v 22:50 | Bára |  jaroslav Seifert
Maminčina kytice

V rodinném albu ze sametu,
jež nevešlo se na můj klín,
na stránce plné amoretů
je starý portrét maminčin.
Je v závoji, má dlouhou vlečku
a tatínkovi v čamaře,
který je nad ní u stolečku,
upřeně hledí do tváře.
Svatba a kvítí! Svatebčané,
tanec, prstýnky ze zlata!
Růžičky stuhou uvázané
tiskne si k srdci dojata.
A tmavé copy pod závojem
má třikrát kolem stočené.
Je mladá, krásná, a ten dojem
dítě už nezapomene.
Tatínek - jako tenkrát muži -
má kníry. Opřen vestoje,
dívá se na kytici růží,
zastřenou cípem závoje.

Kytička fialek

23. ledna 2008 v 22:49 | Bára |  jaroslav Seifert

Kytička fialek

Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice
K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!
Jen násilím ji vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
Synáčku, už jsem stará.
Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice.

Housle

23. ledna 2008 v 22:48 | Bára |  jaroslav Seifert
Housle

Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.
Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly
a pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím jsem byl hrubý.
Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nenavrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.
Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá!-
Zní housle. Někdo hraje.

Ideální rodina z pohledu TV reklam

23. ledna 2008 v 22:26 | Bára |  funny
Ideální rodina žije v novém domku, s velkou zahradou a bazénem, zatíženém hypotékou. V garáži mají rodinný vůz pořízený na leasing, stejně jako mají na splátky vybavenou celou domácnost.
Členové rodiny jsou čtyři, otec,matka,a dvě děti. Starší je kluk, mladší dcera. Otec pracuje jako ředitel firmy, a v pracovní době chodí na tenis. Ještě že má schopnou sekretářku, která mu ochotně podá tenisáky.
Matka je žena v domácnosti, ale od rána má strašně moc práce. Musí vstávat nejpozději v pět, aby byla při servírování snídaně skládající se sušenek a pomerančového džusu upravená, namalovaná a svěží. Po snídani musí doprovodit děti do školy, nesmí však zapomenout vzít sebou do kabelky láhev aviváže, aby mohla lidem v autobuse ukázat v čem si pere svetr. Pak jde nakupovat, samozřejmě platí kreditní kartou. Po návratu z nákupu uvaří oběd ze sáčku, do polévky nesmí zapomenout přidat vejce, občas ji u vaření asistuje šéfkuchař firmy, která jídla v pytlících dodává. Odpoledne má relativně volno, které tráví s kámoškama u bazénu na zahradě a mezi její největší přání patří na rozdíl od kámošek, které se chtějí vdát nebo rozvést, láhev minerálky.
Odpoledne se ze školy vracejí děti. Špinavé od čokolády a syn zamilovaný do paní učitelky, s vědomím, že se musí ještě moc a moc učit. Pak děti dovádějí s kamarády na zahradě, většinou si hrají na indiány nebo s míčem. K svačině jim pak nabídne mlékoa čokoládu, což děti nechává ledově klidnými. Dostane je až jejich babička, která vytáhne z lednice nějakou tu pochoutku s tučňákem.
Otec mezi tím, při návratu z práce způsobí dopravní nehodu, ale protože má skvělé pojištění, tak od poškozeného řidiče po hubě nedostane. Po návratu domů se otec zabývá natíráním plotu tou nejlepší barvou, do čehož mu neustále mudruje tchýně, kterou celkem vkusně uzemní.
Manželka mezi tím dovádí na zahradě s rodinným psem a nemůže si vynachválit v jak skvělé kondici a jak krásnou srst má díky granulím,kterými ho krmí.
Dcera už asi hodinu telefonuje s kámoškami, protože s telefonním tarifem, který mají,se to určitě vyplatí.
Je čas večeře. Objednávají si přes rozvoz pizzu, která je ta jediná pravá italská. Po večeři manželka vezme totálně špinavý ubrus,na kterém jsou zbytky jídla a mapy od vína-mimochodem jediného pravého portského-postříká skvrny zázračným prostředkem a šoupne jej do pračky. Do praní samozřejmě nepřidává žádný běžný prací prášek. Když už je v té koupelně, tak na doporučení jedné paní doktorky přetře dalším zázračným prostředkem obklady a umyvadlo a pohledem na špinavý hadřík to vypadá, že už tam neuklízela minimálně pět let.
Manžel mezi tím s kamarády na pivu řeší, že ten výčepní je nějak divný. Děti šly spát pod peřinami, jejíchž povlečení je tak heboučké, protože je pral sám králík Azurit, se jim budou zdát určitě jen ty nejkrásnější sny.
Manželka si napustí vanu, přidá do ní úchvatnou pěnu, díky které se po vykoupání bude cítit tak skvěle, jako by celý den nedělala vůbec nic.
Manžel se vrací z hospody, le protože má opět své dny, jde ještě se sousedem vypít láhev něčeho výjimečné hořkého a výjimečně dobrého. Pak do sebe hodí modrou pilulku a přitulí se k manželce. Před tím si samozřejmě vloží do úst plátek žvýkačky pro svěží dech, protože alkohol moc vábný dech nevytvoří. No,nesmí na ženu moc dýchat, aby mu při sexu díky jeho svěžímu dechu neumrzla.
Z toho vyplývá, že v ideální rodině manžel fláká práci a po večerech pije, manželka řeší s kámoškama kraviny, děti jsou rozmazlené a pořád špinavé, neumí kulturně stolovat, mají špínu v koupelně, ale na venek se tváří, že jsou všichni strašně šťastní a spokojeni. :)

můj malý princ

23. ledna 2008 v 21:14 | Bára |  malý princ
tohle je moje pohádka.. můj nejsladší a nejkrásnější malý princ

kousíček z mé oblíbené knihy..

23. ledna 2008 v 21:10 | Bára |  malý princ
Tu se objevila liška.
"Dobrý den," řekla.
"Dobrý den", zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní...," řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká..."
"Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný..."
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. Nejsem ochočena.
"Ó promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
"Co to znamená ochočit?"
"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co to znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška.
"Znamená to vytvořit pouta..."
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."
"Začínám chápat," řekl malý princ. "Znám jednu květinu ... myslím, že si mě ochočila..."
"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos..."
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:
"Na jiné planetě?"
"Ano."
"Jsou na té planetě lovci?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajímavé! A slepice?"
"Také ne."
"Nic není dokonalé," povzdychla si liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..."
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..."
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška. "Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád."
"Co to je řád?" řekl malý princ.
"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
"Ach budu plakat," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."
"Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.
"Budu plakat," řekla liška.
"Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."
A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství."
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
"Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
A růže byly celé zaražené.
"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce.
"Sbohem...," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."
Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

bizardní vražda :)

23. ledna 2008 v 20:01 | Bára |  funny
V roce 1994 na výročním zasedání Institutu soudních znalců ohromil jeho prezident Dr. Don Harper Mills užaslé posluchače líčením zapeklitého případu bizarní smrti. Stalo se to takhle:
23. března 1994 ohledával soudní lékař tělo pana Ronalda Opuse a dospěl k závěru, že zemřel následkem střelné rány do hlavy. Pan Opus skočil ze střechy desetipatrové budovy se záměrem spáchat sebevraždu. V tom smyslu zanechal i dopis na rozloučenou, v němž vyjádřil svou sklíčenost životem.
Jak padal kolem oken v devátém patře, ukončila jeho život střelná rána, která vyšla z okna a prostřelila mu hlavu, takže byl na místě mrtev. Ani střelec, ani sebevrah však netušili, že na úrovni osmého patra byla instalována záchranná síť pro potřebu stavebních dělníků, a že by tedy Ronald Opus býval rozhodně nemohl uskutečnit svou sebevraždu tak, jak zamýšlel. "Obvykle tomu je tak," pokračoval Dr. Mills, "že smrt osoby, která se rozhodne spáchat sebevraždu a podaří se jí to, i když způsobem, který původně nezamýšlela, se přesto klasifikuje jako sebevražda." Ovšem skutečnost, že pan Opus byl zastřelen na cestě k jisté smrti, která by však pravděpodobně vzhledem k záchranné síti skončila neúspěchem, vedla soudního lékaře k závěru, že se jedná o vraždu. V místnosti v devátém patře, odkud vyšla střelná rána, se v kritickém okamžiku nalézal starší muž a jeho manželka. Zuřivě se hádali a on jí vyhrožoval brokovnicí. Muž byl tak rozčilený, že když stiskl kohoutek, úplně manželku minul a broky prostřelily okno a zasáhly pana Opuse.
Když někdo hodlá zabít osobu A, avšak při pokusu tak učinit zabije osobu B, je vinen vraždou osoby B. Stařec a jeho žena čelili obvinění z vraždy neoblomně. Oba prohlásili, že si mysleli, že brokovnice není nabitá. Stařec poté vypověděl, že bylo jeho dlouholetým zvykem vyhrožovat ženě nenabitou puškou. Neměl v nejmenším úmyslu ji zavraždit. Zabití pana Opuse proto vypadalo jako nehoda, neboť brokovnice byla zřejmě nabita nedopatřením.
V následujícím vyšetřování se objevil svědek, který šest týdnů před osudnou nehodou spatřil syna starých manželů, jak brokovnici nabíjí. Vyšlo najevo, že stará paní přestala syna finančně podporovat a syn, který věděl o otcově sklonu vyhrožovat manželce brokovnicí, zbraň nabil v naději, že otec matku zastřelí. Z případu se tak rázem stala vražda Ronalda Opuse spáchaná synem obou manželů. Nyní však přišel ostrý zvrat. Další vyšetřování odhalilo, že synem manželů byl ve skutečnosti pan Ronald Opus. Ten postupně propadal depresi, když se mu nedařilo zinscenovat smrt své matky. Proto dne 23.března skočil ze střechy desetipatrové budovy, avšak byl zabit střelnou ranou vyšlou z okna v devátém patře. Syn tedy zavraždil sám sebe, a soudní lékař proto uzavřel případ jako sebevraždu.